Výstavní projekt Snová topografie fotografky Evy Bystrianské uspořádala zóna pro umění 8smička v prostoru města Humpolce od června do října 2024. Zahrnoval přes čtyřicet fotografií vystavených na třiadvaceti místech. Některé (neodstranitelné) instalace zůstávají, dokud samy nezaniknou.
Fotografická práce Evy Bystrianské se nachází na průsečíku antiestetických zákoutí města či zdevastovaných lesů a emotivních principů blížících se magickému realismu. Je kritická a útěšná zároveň. Spíš než racionálně vytvořenou výtvarnou optiku představuje specifický způsob přemýšlení, přístupu k realitě a především aktivního prožívání. Ve své podstatě se nejedná o vizuální hříčku postavenou na kontrastech, ale svého druhu déjà vu. Poetická chyba v matrixu každodennosti.
Ostatně už název projektu Bystrianské reaguje na jednu z kultovních oborových vystav, která zásadně změnila pohled na vnímání a zachycování městské krajiny – americkou Novou topografii kurátora Williama Jenkinse z roku 1975. Právě ta vnesla do prostoru umělecké fotografie neutrální snímky zdánlivě banálních výseků sídelních struktur a průmyslových oblastí, které budily pozornost především všedností námětu a prozaickým dokumentárním přístupem. Přestože Snová topografie má v mnoha ohledech podobná východiska, výsledek se zřetelně odlišuje.
Je to osobní výpověď, ale do značné míry i jistý nevyslovený druh autobiografie. Spočívá nejen v tom, že Bystrianská nejednou na svých snímcích sama figuruje. Stejně tak odhaluje svůj osobní prostor. Už proto, že zřejmě nejčastěji fotí na panelovém sídlišti, kde několik desítek let žije. Další záběry jsou z periferie a městu přilehlých zbytků kůrovcem zdecimovaného lesa v bezprostřední blízkosti výpadovky, kam je možné dojít pěšky.
Mnohem zásadnější roli hraje autorčin životní náhled i situace: pozice za středem životního cyklu, environmentální obavy a na druhou stranu pocit (jako vystřižený z Americké krásy), že krásy je všude kolem tolik, až se to nedá vydržet. Fotografování je pro ni, jak sama říká, akt sebeobrany.
Krom toho, že jsou fotografie vztažené k osobě autorky, naplňují zároveň cele své pojmenování. Zachycují zvláštní chvíle na pomezí fantazie a skutečnosti, jaké občas zažíváme všichni. Někdy za ně může světlo, jindy kombinace barev, ořez průhledu, neobvyklé situační konstelace. Občas do takových kulis nevšedně všedního dne Eva Bystrianská vkládá ještě pestré nafukovací jednorožce, umělé stromky nebo míče z Lidlu – připomínku podivných lesklých věcí, kterými lidé zkrášlují své byty a mění je v umělé ráje.
Výstavní projekt se tentokrát neodehrával za dveřmi galerie, ale ve veřejném prostoru. Fotografie jsou přímo v ulicích či na lesních cestách – na místech, která se příliš neliší od toho, co je na snímcích zachyceno. Je to umění pro kolemjdoucí, které může někomu nečekaně proniknout do života. Ale nejen to, z pohledu organismu města je to jako dopis od „příbuzného“ nebo fotka z rodinného alba, informace o tom, že jedno místo s druhým k sobě mají blízko.
Radek Wohlmuth, kurátor projektu
Nejdůležitější při fotografování je pro mě chození a rozhlížení se. Podobně probíhala příprava výstavy v Humpolci – prochodit město, uvidět místa a vyznačit je na mapě, najít majitele objektu, vrat, oken, plotů… Získat si jejich sympatie (a souhlas) bylo prvním testem smysluplnosti celé věci. „Mluvit s lidma!“ zapisuju si do skicáku. Překvapil mě zájem, pobavení, nabídnutá pomoc. (Odmítl jen jeden oslovený.) Pomohlo dobré jméno 8smičky. Samotná práce s billboardovým papírem a lepidlem pod vedením kamaráda, zkušeného výlepáře, přinesla čistou radost z práce rukama a možnosti trávit čas venku v „montérkách“.
Hlavní tematickou linku tvořila série Horror vacui, jejíž počátek vychází z pozorování mizejících lesů na Vysočině a následného zaplňování nalezené (vnější i vnitřní) prázdnoty. Záběry stromů zbavené krajiny nebylo nutné akcentovat ani vysvětlovat, šlo o sdílení společného prožitku; vykácené stráně jsou na dohled, jsou součástí prostoru města. Další snímky z cyklu Hledání velké nádhery ukotvily celek v kontextu běžného života malého města. Několik fotografií pochází přímo z Humpolce a v místě vzniku byly vystaveny.
Snažili jsme se o propojení „vystavovaného umění“ s prostředím: vzdát se tisku na ušlechtilé archivní papíry a dokonalé adjustace, vystoupit z vymezených výlepových ploch a přizpůsobit se instalačním schématům každého místa. Vedle větších formátů se objevily menší, skryté – les z růžových plastových stromků vlepený do odpadkového koše –, formáty evokující plakátky, jež na plechových dvířkách a vratech od garáží lákají na venkovskou zábavu (brzy prorostly rzí). Vlhkostí zvlněné tisky, špendlíky halabala připíchnuté mezi roztrhané plátno na starých nástěnkách odnášeli kolemjdoucí sběratelé i vítr.
Jako výstavní plocha posloužila také nerovná betonová zeď, nouzové výplně oken, zadní strana billboardu… Pár fotek na sololitové desce bylo „pohozeno“ do trávy mezi stavební materiál. Fotografie nafukovacího jednorožce nahradila v okně nákupního centra dřevěnou desku, jež tu původně suplovala rozbitou roletu – zevnitř obchodu se tak, nad regálem s dámským prádlem, proměnila ve vitráž.
Klíčem pro rozmisťování fotografií byla mnohdy podobnost. Snímek plotu kolem tenisového kurtu v Jihlavě jsem opřela o plot tenisového kurtu v Humpolci. Fotografie zdi naproti obytnému domu v Jihlavě, za kterou je sportovní hřiště, byla nalepena na zeď naproti obytnému domu v Humpolci, za kterou je sportovní hřiště. Vyviklaný dřevěný rám, který dříve nesl lapač kůrovců, posloužil jako základ pro lesní billboard s motivem výsadby (plastových) stromků uprostřed vykácené a znovu zarůstající planiny. Fotografie dálnice s kamionem odvážejícím pokácené stromy byla umístěna v lese, v dohledu (a doslechu) dálnice.
Jedním z témat přítomných ve fotografiích je zánik, chvíle mezi koncem a začátkem. Už dříve jsem hledala způsob instalace odpovídající obsahu, formu blížící se mé zatím nenaplněné ideji plně kompostovatelného umění. Vystavené živlům (a kolemjdoucím) fotografie v Humpolci autenticky zestárly, vybledly, pokryly se skvrnami, prorostly plísní, zkroutily se a oloupaly… Přiblížily se zániku (u některých byl dokonán recyklací či odložením ve sběrném dvoře).
Eva Bystrianská, s velkým poděkováním Radkovi, 8smičce, Martině, Janě, Luďce, Natálce, Jirkovi, Miloslavovi, Ivanovi…